Náhradní rodinná nebo institucionární péče ?

Tuto otázku řešili 15.3.2018 na půdě PSP poslanci spolu se zástupci ministerstev a širokou odbornou i laickou veřejností. Odborný seminář uspořádala SKRRPM – stálá komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny při PSP ČR. V průběhu pětihodinového jednání zazněly názory podporující více pěstounskou péči ale i opačné, které vyzdvihovaly péči v dětských centrech, které mají kapacitu celkem kolem 7500 dětí. V současné době je připravených asi 95 pěstounů na přechodnou dobu, kteří mohou poskytnout rodinné prostředí pro ty nejohroženější děti. V oblastech se zvýšeným počtem vyloučených lokalit –Severní Čechy, Ostravsko – se nedostává pracovníků v sociálních službách, a ti, co pracují, jsou málo placeni a zároveň podléhají často syndromu vyhoření. Upozorňují na velmi špatné podmínky v rodinách ale i na obchod s chudobou, zneužívání příbuzenské pěstounské péče, alkoholizmus a drogovou závislost rodičů atd.

Byla vyslovena potřeba jasné koncepce rodinné politiky státu a s tím související prevence , na které musí spolupracovat MPSV, MZd, MSp i MŠTV , jejichž zástupci byli přítomni na jednání a odpovídali na připomínky z auditoria. Statistiky ukazují, že při účinné správné prevenci by 60% dětí nemuselo odcházet ze své biologické rodiny. Jednoznačně je nutné , aby rodiče měli nejenom práva ale i povinnosti vůči svým dětem a ty také plnit a žádný rodič nemá právo jít proti zájmům svého dítěte. Je potřeba zkrátit na co nejmenší možnou míru soudní projednávání jednotlivých případů. Opatrovnické soudy ne vždy rozhodují kompetentně a s dostatečnou erudicí.

A jaká je odpověď na základní otázku semináře: všichni , kteří se starají o co nejlepší péči o děti jsou potřební a patří jim za to velké poděkování. Obojí má své klady i zápory. Musí se řešit každé dítě individuálně a podle toho rozhodnout o jeho dalším osudu a umístění do náhradní rodiny nebo dětského centra nebo možnosti vrátit do původní rodiny. Institucionární zařízení by měly mít srovnatelný standard spíš komunitního typu, aby dítě nemuselo často měnit „své tety“ a na druhé straně je potřeba podporovat pěstouny na dlouhodobou péči, kteří se musí důkladně připravit na svoje „povolání“ a také pravidelně školit ,aby mohli svěřenému dítěti poskytnout co nejlepší péči.

Nezanedbatelná je i spolupráce všech organizací státních i soukromých, krajských a městských sociálních pracovníků, psychologů, právních a ekonomických poradců, učitelů, dětských lékařů…

A co můžeme udělat my, poslanci ? Řádně připravit potřebné zákony, napříč politickým spektrem je prodiskutovat a uvést do života a podpořit tak rodinu, jejíž úloha a hodnota se v tomto světě vyznávajícím peníze a zisk někam vytrácí. Vždyť dítě chce být doma , u svých.